Mladá léta J.S.Bacha

Mladá léta Johanna Sebastiana Bacha

První Bachův životopisec Nicolaus Forkel v r. 1802 ve své knize o životě a hudbě tohoto geniálního skladatele píše, že i Bachův nejstarší známý prapředek, pekař Weit Bach, hrál na citeru
a jeho synové Johann Michael a Johann Christoph dosáhli značného renomé jako varhaníci a skladatelé.
I pozdějších letech se hudba stává tradiční profesí v rozvětvené rodině Bachů. Životopisec Forkel například popisuje každoroční srazy tohoto hudebního rodu. Bývali tam přítomni kantoři,
varhaníci a muzikanti ve službách měst, ve kterých žili. Na srazech se hrály církevní i světské písně, improvizovalo se a žertovalo s lehkostí a nadhledem.
Bachův dědeček – Christoph Bach (+ 1661) a jeho synové Johann Ambrosius a Johann Christoph (Bachův otec) se rovněž živili hudbou. Johann Sebastian se narodil 21.března 1685 v Eisenachu. Jeho matka Elisabeth (rozená Lemerchirt), umírá 9 let po jeho narození. V průběhu jednoho roku ztrácí Bach i otce, a o děti se začíná starat jeho nejstarší (24letý) bratr Johann Christoph, který působí jako varhaník a své mladší bratry vzdělává v hudbě.
O tom, jaké vztahy měl malý Johann Sebastian se svými bratry, vypovídá historka z jeho dětství: protože velmi miloval varhanní hudbu, velice stál o to, aby mohl dostat Frobregerovy, Pachelbelovy a Zerlovy noty, ale zakázali mu to. Podařilo se mu partitury protáhnout skulinou v zamčené almaře a pak je celých šest měsíců po nocích pouze při měsíčním svitu tajně přepisovat. Historka neměla příliš šťastný konec – Johann Christoph svému malému bratrovi téměř dokončenou kopii partitur zabavil.
V roce 1700 Johann Sebastian Bach začíná studovat v klášterní škole sv. Michala v Lüneburgu a pokračuje zde i ve svém hudebním vzdělávání. Nejspíš studoval i u znamenitého Böhma. Často také cestoval do Hamburgu, aby slyšel Reinckena a operu, kterou také miloval. Z té doby se datuje jeho seznámení s francouzskou hudbou a uměním na dvoře Georga Wilhelma von Braunschweig v Zelle.
V létě 1703 dovršil Johann Sebastian 18 let. Začíná hrát v dvorní kapele hraběte Johanna Ernsta ve Weimaru. Po pár měsících má možnost přijmout místo varhaníka v městě Arnstadt. Arnstadtský nástroj má velmi dobré dispozice: dva manuály a pedál ( 25 rejstříků ).
Z tohoto Bachova životního období pocházejí také informace o církevním soudu, k němuž byl předvolán. Hlavním důvodem ke stížnosti bylo svévolné překročení délky jeho pobytu v Lübecku, kam mladý umělec - původně na jeden měsíc – odjel, aby se seznámil s uměním další mimořádné osobnosti té doby - varhaníkem Buxtehudem. Mistr jej tak okouzlil, že se z pobytu vrátil o dva měsíce později - až v únoru 1706.
Dobová kritika vznášela připomínky vůči jeho přísným a „ nemožným“ uměleckým kritériím. Bachovy geniální improvizace tehdy nazvali extravagantními. Hudba z této doby ostatně odpovídá Bachově temperamentu a nezkrotné povaze, která zároveň nesnáší průměrnost a lajdáctví. Díky tomu Bach brzy v Arnstadtu narazil na nepochopení. Odjíždí proto do Mühlhausenu, kde se v roce 1707 stává městským varhaníkem.
Ve stejném roce se Bach oženil s Marií Barbarou - která je pravděpodobně onou mladou dívkou, se kterou muzicíroval na kůru arnstadského kostela, čímž oba porušili zákaz ženského zpěvu v kostele, a tím vyvolali skandál v celém městě.
Ani v Mühlhausenu se Bach nedokáže smířit s průměrností, s častými hádkami s církevními hodnostáři – a opět dává výpověď z místa, s tím, že se nedá spoléhat na to, že by ve městě došlo ke zlepšení hudební úrovně.
V následujícím místě, na dvoře Wilhelma von Weimar, působí Bach od roku 1708 – 1717. Tady je hrabětem velmi dobře přijímán, a konečně je jeho tvorba i působení právem oceňováno. Ve Weimaru píše mladý Johann Sebastian, podněcovaný tvůrčím a podnětným ovzduším dvora i společnosti, své nejznámější varhanní opusy jako je Toccata d moll či Preludium a fuga D dur.
Tyto skladby jsou do dnešních dnů připomínkou jeho nezměrného talentu a virtuozity.
( Sylvia Georgieva )